Virtuální galerie: Svědkové lidskosti

21. 4. 2020

Protože koronavinová opatření uzavřela v březnu  Galerii FR v Domě česko-německého porozumění, prohlédněte  si v klidu a bezpečí vašerho domova poslední výstavu Svědkové lidskosti. Nové formy prezentace  budeme hledat i pro příští plánované výstavy, 

Výstava Svědkové lidskosti s podtitulem Odpůrci nacismu z řad sudetoněmeckých křesťanů v letech 1938 - 1945 přibližuje osudy deseti lidí z křesťanského prostředí, kteří se postavili nacismu. Jedná se o pět kněží, dvě řeholnice a tři laiky, z nichž se nikdo nedožil konce války. Zemřeli v koncentračních táborech nebo byli popraveni. Výstava si klade za cíl připomenout jejich památku a zároveň památku všech ostatních sudetoněmeckých odpůrců nacistického režimu a rovněž má být impulsem pro další bádání k tomuto dosud málo zpracovanému historickému tématu.

K výstavě vznikl doprovodný česko-německý katalog. V něm jsou formou fotografií a textů vyprávěny biografie zmiňovaných osobností. K dispozici je v Domě česko-německého porozumění o.p.s. nebo   v kanceláři Sdružení Ackermann-Gemeinde na adrese Vyšehradská 320/49, Praha 2. V případě zájmu je možné katalog zaslat poštou, jeho cena činí 250 Kč.  

 

 

 

Virtuální výstava 

 

Engelmar Hubert Unzeitig

Engelmar Hubert Unzeitig

Mučedník křesťanství, vnitřně svobodný vězeň

1.3.1911 / Hradec n. Svitavou 2.3.1945 / KT Dachau

Hubert (občanské jméno otce Engelmara) se narodil 1. března 1911 a o tři dny později byl pokřtěn v kostele sv. Kateřiny. Když jeho otec Johann Unzeitig v roce 1916, během války v Rusku, zemřel na tyfus, vložila matka Cäcilie všechny své naděje do něj. Jako jediný syn měl převzít hospodářství po otci. Hubert se podvolil, po ukončení obecné školy na přelomu let 1925/1926 strávil rok jako čeledín u českého sedláka. Osvojil si dovednosti potřebné pro vedení statku a naučil se perfektně česky. Avšak po návratu do Hradce měl patnáctiletý mladík jasno: Nechce se stát sedlákem, nýbrž knězem. Hubert Unzeitig se přidal ke Kongregaci marianhillských misionářů, v jejich domech a kolejích prošel cestu od gymnazisty až po vysvěcení na kněze.

„Dorazil jsem 3. června do Dachau. Jsem zdráv.“ Těmito strohými slovy podává otec Engelmar Unzeitig na začátku června 1941 zprávu své sestře Marii o příchodu do koncentračního tábora Dachau. Přišel sem z Lince na Dunaji, kde strávil šest týdnů ve vězení poté, co byl v dubnu 1941 zatčen ve Zvonkové (Glöckelberg). V této šumavské vesnici, ležící 800 metrů nad mořem, působil Engelmar Unzeitig jako farář po dobu sedmi nelehkých měsíců v drsných podmínkách pod sněhem, ve společnosti své sestry, která mu vedla skromnou domácnost. Měli málo jídla a sotva dřevo na topení. Kromě toho měl otec Unzeitig ještě jiné starosti. Byl sledován gestapem a jeho žáci mu při výuce náboženství kladli lstivé dotazy. A on, politicky naivní kněz, se svými názory netajil: Označil antisemitský týdeník Der Stürmer za pouhý šmírák a zastával se již tehdy pronásledovaných Židů. A na to zasáhlo gestapo. Unzeitig byl nařčen „z podvratných vyjádření a hájení Židů“ a dne 21. dubna 1941 zatčen. Své čtyři sestry (dvě z nich vstoupily do Kongregace marianhillských misionářů) a také matku neměl již nikdy spatřit.

Zemřel den po svých 34. narozeninách v 7.20 ráno: Na „selhání srdce a krevního oběhu při typhu exanthematicu“—jak stojí na úmrtním listu vydaném 2. března 1945.

 

 

Augustinus Franz Schubert

Augustinus Franz Schubert

Kněz dvou jazyků, jemuž byly oba světy domovem  

14. 5. 1902 / Praha-Žižkov 28. 7. 1942 / KT Dachau

Augustinián Schubert patřil k řádům žebravých mnichů založeným ve středověku, zároveň byl velmi vzdělaný – studoval slavistiku a teologii v Praze a Würzburgu Schubert se narodil do rodiny železničáře jako syn německého otce, který se přistěhoval do Prahy, a české matky. Přišel na svět v pražské čtvrti Žižkov, která byla v 19. století odlehlým a chudým činžovním sídlištěm.

Roku 1929 se stal již po třech letech převorem pražského kláštera u sv. Tomáše na Malé Straně a zdejším farářem.

Musel to být velice nadaný a atraktivní kazatel, dokázal svým posluchačům přiblížit evangelium natolik, že byl neustále povoláván z jednoho pražského kostela do druhého. Vedle svého povolání faráře u sv. Tomáše si tento neúnavný duchovní našel čas také k politickému působení mezi českými katolíky skrze svou angažovanost v katolické tělocvičné a kulturní organizaci Orel. Byl povoláván jako věhlasný kazatel také na velké orelské poutě, jichž se účastnilo až deset tisíc poutníků, mj. do středočeského Tetína u Berouna a do moravského Hostýna s dodnes hojně navštěvovaným kostelem Svatý Hostýn.

Při svých kázáních si otec Augustin Schubert nebral žádné servítky. Již několik týdnů před podpisem mnichovské dohody 29. září 1938, která umožnila vojenské obsazení Sudet a jejich začlenění do Německé říše, srovnával situaci v Československu, jemuž hrozilo stále větší ohrožení zvenčí, s antickým africkým městem Hippem Regiem: Toto biskupské sídlo, ležící v dnešním východním Alžírsku, bylo po několikaměsíčním obléhání dobyto nepřátelskými Vandaly.

Augustinián otec Augustin Schubert zemřel v Dachau 28. července 1942 na plicní tuberkulózu a selhání srdce. Na kostel sv. Tomáše na Malé Straně, kde ve třicátých letech působil, umístili jeho čeští spolubratři v roce 1947 pamětní desku.

 

Eduard Schlusche

Eduard Schlusche

Nebojácný knihkupec a křesťanský bojovník

12. 10. 1894 / Horní Benešov duben 1945 / KT Neuengamme —Baltské moře

Eduard Schlusche se narodil roku 1894 v moravskoslezském Horním Benešově (Bennisch) v početné rodině řemeslníka. Vyučil se obchodníkem, sám se ale brzy začal zajímat o knihy a obchodování s nimi. Současně se začal angažovat v katolickém mládežnickém hnutí, jistě též ovlivněn německými řeholníky z Bruntálu. Následně vydával i knihy ve svém nakladatelství. Vydával publikace rakouských katolických spolků a nakladatelství (Gralbund, Vogelsangverlag, Styria-Verlag), příruční vydání bible a misály.

Eduard Schlusche se pro svoji vydavatelskou činnost dostal brzy po připojení Sudet k Německé říši do zorného pole gestapa a v březnu 1941 byl zatčen. Po několika měsících věznění v Opavě byl v listopadu 1941 převezen do koncentračního tábora v Osvětimi a odtud v prosinci 1942 do koncentračního tábora Neuengamme u Hamburku. Zde byl nasazen pravděpodobně na nejtěžší, fyzicky a psychicky vysilující nucené práce.

Aby se nedostaly do rukou spojenců, byly mezi 22. dubnem a 1. květnem 1945 tisíce neuengammských vězňů převezeny nákladními vlaky do baltského přístavu Lübeck a tam naloděny na bývalé luxusní německé lodě „Thielbek“ a „Cap Arcona“, které s nimi vypluly na otevřené moře. Avšak v lübecké zátoce byla tato plovoucí vězení omylem bombardována britským letectvem. Lodě se převrátily na bok a šly ke dnu, s nimi i tisíce zubožených vězňů z Neuengamme. Mezi nimi byl i laický apoštol Eduard Schlusche.

 

Epiphania Barbara Pritzl

Epiphania Barbara Pritzl

Nadšená učitelka, odvážná školská sestra

26. 8. 1881 / Hyršov 18. 3. 1944 / KT Ravensbrück

Barbara Pritzlová — jak zní její občanské jméno — se narodila 26. srpna 1881 jako dcera sedláka. Jako dvanáctiletá vstoupila v září 1893 do řádu, v roce 1900 měla obláčku (obřad prvního oblečení řádového roucha) a v roce 1902 složila řeholní slib. Chytré, vytrvalé, možná také trochu tvrdohlavé děvče udělalo pod řádovým jménem Epiphania pozoruhodnou kariéru. V roce 1903 přišla Epiphania jako učitelka do Mnichova u Mariánských Lázní (Einsiedl) a o několik let později do Mariánských Lázní (Marienbad), kde v roce 1934 převzala vedení dívčí měšťanské školy.

Brzy po nástupu nacionálního socialismu pocítila Epiphania nepřátelský postoj nového režimu. V březnu 1939 byla sesazena z postu ředitelky, v únoru 1940 jí byla veškerá učitelská činnost zakázána. Nechtěla totiž vyměnit svůj řádový oděv za civilní.

Dne 14. září 1942 byla sestra Epiphania Pritzlová jmenována představenou mariánskolázeňské provincie Školských sester de Notre Dame. Při domovní prohlídce v řádovém sídle v Mariánských Lázních v září 1943 objevilo gestapo podezřelou korespondenci, mezi ní také dopis s odkazy na faráře, který označil gestapo za „nestoudnou bandu“.

Pro sestru Epiphanii to znamenalo konec klidu: 27. září 1943 jí bylo zakázáno jakékoliv cestování, 26. října byla vyslýchána v Karlových Varech na gestapu kvůli „protizákonnému přijímání“ novicek do řádu Školských sester. Na Dušičky 1943 byla znovu povolána do Karlových Varů. Sestra Epiphania si rychle sbalila svůj kufříček, neboť jí bylo jasné, že tentokrát bude výslech trvat déle, hodiny, možná dny, a že se tedy jen tak do řádového sídla nevrátí. Nevrátila se už nikdy. Téměř tři měsíce byla zadržována ve vězení v Karlových Varech, 28. února 1944 byla poslána dále do Ravensbrücku, obřího koncentračního tábora v Meklenbursku. V březnu téhož roku zde také onemocněla a následně zemřela.

 

 

Hanns Georg Heintschel von Heinegg

Hanns Georg Heintschel von Heinegg

Patriot a citlivý lyrik, neústupný křesťan

5. 9. 1919 /Kněžice 5. 12. 1944 / Vídeň

Když přišel Hanns Georg v roce 1919 na svět, měl ty nejlepší vyhlídky na krásný, bezstarostný život. Jeho rodištěm byl zámeček Kněžice (Kneschitz) ležící na severní straně Šumavy. Heintschelové, kteří byli roku 1883 povýšeni coby „Edle von Heinegg“ do rakouského šlechtického stavu, vlastnili v Jindřichovicích pod Smrkem (Heinersdorf an der Tafelfichte), poblíž dnešní polské hranice, továrny na vlnu a byli zde na hospodářském a kulturním poli natolik úspěšní, že se obec mohla pyšnit přídomkem „Malá Vídeň“.

Hans Georg začal chodit na elitní gymnázium Theresianum, do školy s bohatou tradicí, která byla poplatná konzervativně nostalgickému světu vídeňské šlechty a velkoburžoazie. Po maturitě odebral do Innsbrucku a v zimním semestru 1937/1938 zahájil studium teologie na kněžském semináři Canisianum.

Po vstupu wehrmachtu do Rakouska v květnu 1938 bylo Canisianum prohledáno a některé dopisy Hannse Georga jeho sestře vzbudily podezření nových vládců: Téměř prorocky smýšlející student teologie v dopisech líčil své úvahy o novém uspořádání Evropy, o znovuzrození podunajské monarchie bez Německé říše. Hans Georg se také přidal se do odbojové skupiny Rakouské hnutí svobody.

Dne 5. prosince 1944 byl—po procesu a odsouzení k trestu smrti „za přípravu velezrady“—sťat ve Vídni. Jak později vyprávěl vězeňský duchovní, který ho doprovázel do cely smrti, odříkával Hanns Georg na cestě do ní Apoštolské vyznání víry. Krátce předtím napsal teprve 25letý kandidát kněžství a slibný lyrik: „Nechovám vůči nikomu myšlenky na pomstu.“

 

 

Josef Tippelt

Josef Tippelt

Učitel, křesťan a nechtěný hrdina

30. 8. 1908 / Horní Maršov 6. 3. 1943 / Berlin-Plötzensee

Josef Tippelt se narodil v obci Horní Maršov (Marschendorf) v trutnovském kraji. On sám, syn z řemeslnické rodiny, se označoval za potomka krkonošských sedláků, a ještě několik málo hodin před popravou si vyměňoval s jedním příbuzným v cele vzpomínky na svou domovinu. Josef Tippelt, skromný učitel, který přišel na svět v roce 1908, je tragickým protagonistou tohoto absurdního příběhu zinscenovaného gestapem, ve kterém spolu s ním—vždy v souladu s textem obžaloby—hrají poštovní úředníci, ševci, krejčí či nezaměstnaní inženýři. S jejich pomocí a přispěním měl Tippelt udržovat „vlastizrádné styky“ s příslušníky české zpravodajské služby a měl jim vyzrazovat německá státní tajemství: Poznámky o členění a působení SA, SS a gestapa, zprávy o stanovištích wehrmachtu a o ochraně hranic, informace o „napojení Sudetoněmecké strany na rozhodující místa ve staré Říši“. Prameny těchto údajně tajných, „vlastizrádných“ sdělení, kterými měl Josef Tippelt zásobovat své české nadřízené, byly výstřižky z novin a veřejně dostupné knihy.

Již od mládí byl členem Katolického učňovského svazu v Čechách, pozdější součásti Kolpingova hnutí. Výrazně se v něm angažoval, organizoval setkání jeho skupin, a nakonec se stal ústředním seniorem sudetoněmeckých spolků Kolpingových tovaryšů.

Mladý Josef Tippelt si jako věřící vybral Německou křesťansko-sociální lidovou stranu, protože nacistickou ideologii od počátku odmítal. A také jako československý občan německé národnosti usiloval o vyrovnání s Čechy. Avšak tato náklonnost k Čechům nebyla důvodem Tippeltova pronásledování. Tím byla—pod záminkou vlastizrádného chování—jeho víra, neohrožené postoje dobrého křesťana a angažovaného katolíka.

„Poprava proběhla nerušeně; trvala 17 sekund,“ stojí ve zprávě říšskému ministru spravedlnosti z 11. března 1943, kterou poslal vrchní říšský návladní u lidového soudního dvora v Berlíně. Sděluje se v ní také, že trest smrti byl „vykonán dle předpisů 4. března 1943“.

 

Karl Schrammel

Karl Schrammel

Zpěvák a hudebník, upřímný kněz

22. 9. 1907 / Frýdek 5. 2. 1945 / KT Buchenwald

Karl Schrammel se narodil 22. září 1907 ve Frýdku (Friedeck). Toto moravskoslezské, převážně katolické město mělo tehdy asi deset tisíc obyvatel: Dobrá polovina byli Němci, téměř polovina Češi a k tomu trocha Poláků. Karlův otec Karl, pracující jako úředník, zřejmě přenesl na svého syna lásku k hudbě typickou pro celou rodinu, matka Berta jemu a jeho sestře Bertě, narozené roku 1911 (vstoupila později do řádu Chudých školských sester), vštípila pevné náboženské principy a znalost českého jazyka.

Karl navštěvoval gymnázium ve svém rodišti a poté také v životem kypící, kulturně bohaté Moravské Ostravě (Mährisch Ostrau), kde přišel do kontaktu s různými skupinami katolického hnutí mládeže, mezi nimi i se „Staffelsteinem“. A zde dochází k rozhodujícímu zvratu v jeho životě: Již se nechce stát lékařem, nýbrž knězem. Vstoupil do kněžského semináře v Olomouci, 13. března 1932 byl vysvěcen na kněze, na Velikonoční pondělí toho roku celebroval svoji první mši v Novém Jičíně (Neutitschein) a krátkou dobu zde působil i jako kaplan.

V září 1932 se právě 25letý Karl Schrammel stal studentským prefektem na německém arcibiskupském chlapeckém semináři v Bruntále (Freudenthal) a po krátkém intermezzu ve Vidnavě (Weidenau) se sem vrací zpět jako ředitel. Jeho žáci později vzpomínali na jeho nadšení pro sborový zpěv a hru na varhany, pamatovali si ho jako charismatického duchovního.

Kvůli neochvějné síle jeho víry a jeho náboženskému přesvědčení je gestapem označen za „sabotéra“ a koncem října 1941 se po krátkém věznění v Opavě (Troppau) dostává do koncentračního tábora Dachau. Poté byl převezen do Buchenwaldu. Zde byl koncem února nebo začátkem března 1945 bez procesu a beze svědků zavražděn.

 

 

 

Maria Restituta Helene Kafka

Maria Restituta Helene Kafka

Veselá řeholnice, obětavá pečovatelka

1. 5. 1894 / Husovice u Brna 30. 3. 1943 / Vídeň

 

Vždycky byla „do všeho tak trochu hrrr,“ vzpomínala po válce jedna z jejích spolusester ze špitálu v Mödlingu. Kromě toho se ráda bavila, měla v oblibě dobré jídlo a nepohrdla ani sklenicí piva: Radovánky, které nejsou pro sestru v klášteře příliš typické.

Dcera ševce narozená 1. května 1894 v Husovicích (Hussowitz), v dnešní části města Brna, byla za několik dní pokřtěna jménem Helena. Po absolvování základní školy a školy pro domácí hospodyně v dělnické čtvrti Vídeň-Brigittenau pracovalo toto srdečné a přátelské děvče s plným, kulatým obličejem jako služka a prodavačka tabáku, poté jako pomocná zdravotní sestra v městské nemocnici Vídeň-Lainz. Zde došlo k setkání s řeholní kongregací Sester františkánek křesťanské lásky (lidově „hartmannky“), které bylo pro její další život rozhodující. Bylo jí sotva 20 let, když—pod jménem Marie Restituta—vstoupila do tohoto řádového společenství.

Rezolutně a bojovně také vystoupila proti nacionálně socialistickým myšlenkám, které se začaly šířit v Rakousku od března 1938 po jeho připojení k Německé říši. A také na jejím pracovišti. Když byl jistý židovský chirurg z nemocnice propuštěn a na jeho místo nastoupil důvěrník SS Dr. Lambert Stumfohl, srdečná a neohrožená Marie Restituta, která si ani v choulostivých situacích nebrala žádné servítky, se s novým lékařem brzy dostala do křížku.

Za „vlastizrádné napomáhání nepříteli a přípravu velezrady“ byla sestra Restituta dne 18. února 1942 zatčena přímo na operačním sále mödlingské nemocnice. Po dvou týdnech strávených v policejní budově Rossauer Lände ve Vídni byla předána do vazby zemského soudu. Dne 29. října 1943 byla odsouzena k smrti na gilotině a po pěti měsících strávených v cele smrti byla 30. března 1943 sťata: Jde o jediný případ popravené řádové sestry za celou éru nacismu.

Restituta Helena Kafková byla 21. června 1998 u příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. ve Vídni blahořečena.

 

 

Richard Henkes

Richard Henkes

Apoštol česko-německého smíření

26. 5. 1900 / Ruppach 22. 2. 1945 / KT Dachau

 

Richard Henkes se narodil v roce 1900 narodil v Ruppachu na dolním Rýnu, na úpatí pohoří Westerwald. Na nedělní bohoslužbu, kam jako mladý chodil, přicházeli také pallotini, příslušníci Společnosti katolického apoštolátu (jak zní přesný název), založené v roce 1846 Vincenzem Pallotim v Římě. Někteří z nich sloužili jako misionáři v Kamerunu a jejich vyprávění o životě v této německé kolonii ve střední Africe muselo dozajista zanechat v mladém Richardovi hluboký dojem. A tak se dvanáctiletý chlapec rozhodl přestoupit z obecné školy ve svém rodišti na pallotinský internát ve Vallendaru u Koblenze, aby se mohl stát misionářem.

Po maturitě v roce 1919 nastoupil Richard Henkes k pallotinům v Limburgu, kde byl roku 1925 vysvěcen na kněze. Začal vyučovat na řádovém internátě ve Vallendaru: nadšený učitel, který dokázal nadchnout i své žáky a ze všech sil se věnoval svému povolání a misionářskému poslání, dokonce i na úkor vlastního zdraví – diagnostikována mu byla těžká tuberkulóza.

Když byl Henkes kvůli své přílišné upřímnosti na kazatelně—coby „provokativní kněz“ a „buřič“—vícekrát vyslýchán gestapem. Dne 8. dubna 1943 opět jednou kázal v Branici (Branitz), dnes polské obci, kde jeho zastánce prelát Nathan na přelomu století založil na svou dobu pokrokový léčebný ústav pro psychicky nemocné. Ten byl ale nyní v rámci nacistického programu „Euthanasie“ zneužíván k „ukončování života nehodného žití“. Otec Henkes toto zabíjení nevinných ostře kritizoval. Bezprostředně po sestoupení z kazatelny byl toho dne v Branici zatčen. Po několikatýdenním věznění v Ratiboři (Racibórz, Ratibor) dorazil 10. července 1943 do Dachau.

V koncentračním táboře poznal, snad při své práci v kantýně v bloku 17, Josefa Berana (1888—1969), pozdějšího kardinála a arcibiskupa pražského. S ním a s dalšími vězni, kteří sem byli téměř denně přiváženi z Čech, mluvil česky. Poté, co v táboře vypukla druhá tyfová epidemie, se Richard Henkes nechal, určitě s vědomím nebezpečí nákazy, umístit v bloku 17 zamořeném tyfem. Nakazil se a zemřel 22. února 1945. 

 

Roman Karl Scholz

Roman Karl Scholz

Světaznalý odbojář a hluboce věřící kanovník

16. 1. 1912 / Šumperk 10. 5. 1944 / Vídeň

 

Otec Roman Scholze se narodil v roce 1912 v Šumperku (Mährisch Schönberg) jako Karl Scholz, nemanželský syn Josefy Scholzové. Byl vychován prarodiči, a i přes finanční těžkosti navštěvoval ve svém převážně německojazyčném rodišti gymnázium. V roce 1930 vstoupil do kláštera augustiniánů kanovníků v Klosterneuburgu severně od Vídně, lidově přezdívaného „český klášter“, neboť adepti kněžství a řeholníci sem přicházeli převážně „seshora“ z Čech, Moravy a Slezska. Zde—stejně jako už dříve během studií v Šumperku—přišel Karl Scholz do styku s nacionalistickými myšlenkami a začal se zabývat postavením Němců (k nimž patřil i on) žijících v Československu jako menšina.

To, co se dělo v nacistické říši po uchopení moci Hitlerem, ho zpočátku natolik fascinovalo, že se v klášteře snažil vybudovat tajnou buňku NSDAP, ke své primici (první mši po vysvěcení) v roce 1936 by si přál „nejraději uniformu SA“ a na sutaně by nosil hákový kříž. Jeho snem tehdy ještě byla jednotná Německá říše.

Poté otec Scholz navštívil—historici nejsou zajedno v tom, zda v roce 1936 nebo 1937 —říšský sjezd NSDAP v Norimberku. Tato bombastická propagandistická akce ho však nenadchla. Naopak. Po svém návratu do klosterneuburského kláštera se začal s nacistickou ideologií kriticky rozcházet.

Následně se spojil s rakouským odbojem v Londýně a založil odbojovou skupinu Rakouské hnutí svobody. V něm šířili protinacistické letáky a provozovali protinacistickou propagandu—dokud nebyl dne 22. července 1940 zatčen. Nejprve se dostal na vídeňské ústředí gestapa v někdejším luxusním hotelu Metropol, v jehož sklepech zřídilo gestapo vlastní mučírnu. Čtyři roky procházel patnácti různými vězeními Německé říše, aniž by jej odsoudili. Teprve na přelomu února a března 1944 přišel proces před lidovým soudem ve Vídni, který skončil rozsudkem smrti na gilotině. 32letý Roman Karl Scholz zemřel se slovy: „Za Krista a za Rakousko!“

 

Koncepce výstavy:
Ackermann-Gemeinde / Matthias Dörr,
Dr. Raimund Paleczek, Dr. Otfrid Pustejovsky
Sdružení Ackermann-Gemeinde / Natascha
Dulíčková, Eva Engelhardt
Česká křesťanská akademie / PhDr. Jan
Stříbrný
Biografické texty:
Wolftraud de Concini

 

Děkujeme za zhlédnutísmiley

 

Na výpis

Working...